Komunistické Československo: výklad pro návštěvníky Prahy

Zeptejte se Čecha po padesátce, jaký byl komunismus, a málokdy se dočkáte proslovu. Pokrčí rameny, vyprávěl vám o frontách, nebo řekne vtip. Za tím pokrčením ramen stál systém, který ovlivňoval všechno od zaměstnání po dovolenou, a skončil v roce 1989, tedy vlastně nedávno.

Jak to začalo

Po druhé světové válce bylo Československo demokracií se silnou Komunistickou stranou, která ve volbách v roce 1946 získala nejvíc hlasů. V únoru 1948 strana během politické krize převzala plnou kontrolu a odstavila ostatní strany od moci. Československo se stalo součástí bloku vedeného Sovětským svazem.

První desetiletí

Průmysl a obchody byly znárodněny, zemědělství kolektivizováno a opozice potlačena. Tajná policie, StB, sledovala občany a budovala sítě informátorů. Vykonstruované procesy na počátku 50. let poslaly mnoho lidí na dlouhá léta do vězení nebo na smrt; nejznámější obětí je politička Milada Horáková, popravená v roce 1950. Obří socha Stalina vyrostla na Letné v roce 1955 a v roce 1962 zmizela. Dnes tam stojí metronom.

Každodenní život

Práce byla zaručená a bydlení přidělovával stát. Ceny byly pevně stanovené a zboží často chybělo, takže se stálo ve frontách a spoléhalo se na známosti. Na cesty do zahraničí, zejména na Západ, bylo potřeba povolení. Školy i pracoviště vyučovaly oficiální ideologii. Mnoho lidí to přežilo tak, že se drželi zpátky, utíkali na víkendovou chatu a žili soukromě. Chatařská kultura je silná dodnes; související zvyky najdete v článku o českém etiketě.

Uvolnění a pád

V 60. letech tlačily na reformy hospodářské potíže a nová generace. V roce 1968 se Pražské jaro pokusilo vytvořit „socialismus s lidskou tváří“. V srpnu vtrhla do země vojska Varšavské smlouvy, jak vysvětluje náš průvodce Pražským jarem. V lednu 1969 se student Jan Palach na protest upálil na Václavském náměstí.

Normalizace

Období po roce 1969 se nazývá „normalizace“. Reformní komunisté byli odvoláni z funkcí a mnoho odborníků přišlo o práci. Gustáv Husák převzal vedení strany v dubnu 1969. Režim nabízel stabilitu výměnou za přizpůsobení. Disidenti, kteří odmítli, mezi nimi dramatik Václav Havel, byli šikanováni a někdy uvězněni. Charta 77, manifest podepsaný intelektuály, vyzývala stát, aby dodržoval lidská práva.

Konec

Masové protesty v listopadu 1989 svrhly režim během několika týdnů, v tzv. sametové revoluci (viz náš výklad). Prezidentem se stal Havel. Česká republika a Slovensko se 1. ledna 1993 mírumilovně rozdělily.

Co zbylo v Praze

K poznání té doby muzeum nepotřebujete. Metronom na Letné označuje místo bývalého pomníku Stalina. Pomník obětem komunismu na svahu Petřína ukazuje řadu postav, kterým při sestupu po schodech ubývají části těla. Jeho autorem je sochař Olbram Zoubek a odhalen byl v roce 2002.

Sídliště, o nichž píšeme v průvodci architekturou komunistické éry, jsou domovem velké části obyvatel. K téže době patří také Žižkovská věž a Kongresové centrum. Místo, které nese stopy nacistické i komunistické minulosti, je památník Terezín, jen výlet na jeden den od Prahy.

Jak o tom mluvit

Češi mají k tomu smíšené pocity. Někdo vzpomíná na nedostatek a strach, jiný na jistoty a pospolitost a mnozí na obojí. Ptejte se, nedomýšlejte si. Buďte opatrní s vtipy o režimu před lidmi, které dobře neznáte; humor zevnitř systému nemusí být vítaný, když zazní zvenčí.

Co udělat dnes

Vyjděte k metronomu na Letné, podívejte se na město a představte si sochu, která tam stála. Pak si přečtěte naše stručné dějiny Prahy, abyste měli širší souvislosti.